Po roce jsme se opět vydali na běžky do Krušných hor.

V pátek jsem vyrazil a vyzvedl Honzíka ve Švermově a Ferdu ve Slaném a pokračovali

směr Chomutov a Výsluní. Z města jsme ještě skoro tři kilometry k místnímu nádraží, kde jsme
u Volkera bydleli. Přivítali se s Němci, kteří už dorazili a za hodinku dorazila i Helenka a Bocman
s rodinou. Po výborném gulášku si povídali a poslouchali tóny kytar a našeho zpěvu.
Ráno nás vzbudila vůně snídaně formou švédských stolů a s plnými bříšky vyrazili na
pěší výlet. Vzali jsme boby a sáňky a mezinárodní skupinka vyrazila objevit krásu nejvyššího
vodopádu Krušných hor. Cesta k němu byla moc hezká, ale teprve teď začínalo to pravé
dobrodružství. Museli jsme totiž najít cestu strmým srázem na louky nad vodopádem.
Dvouletý Franc i tříletá Betynka, všichni starší i klouzací prostředky se vyšplhali bezpečně na
louky. Ve Slunečné nás vábil oběd v hospůdce U Zlatého jelena, po kterém se jen zaprášilo.
Večer už se chýlil a my si zahráli hru Krycí jméno a po vyprávění zážitků nedávných i minulých
se odebrali na kutě.
V neděli jsme po snídani využili sněhové nadílky a projeli si asi dvanácti kilometrový
okruhu na běžkách. Po cestách i drážním tělese jsme objevili chatku v lese s názvem Rumová
víla, pokrytá byla nejrůznějšími etiketami pivních plechovek, podtáckami i logy výrobců
lahodných moků. Čas se chýlil a Eintopf již voněl z naší hájovny, kde přebýváme. Po jídle jsme
poklidili a se slzou v oku se loučili s klidem lesa i odjíždějícími kamarády.
Jára