V květnu 2023 se opět  konal Přejezd republiky.
Jeli jsme štafetově v pěti skupinách.
Start byl na bývalém trojmezí Čech a obou
německých států, konec u Hrčavy.
Přejezd republiky 2023 je za námi. Asi ještě napíšu nějaké vzpomínky z trati. Ale bezprostřední dojmy bývají nejlepší. Když se ohlédnu za uplynulým víkendem, co mě napadne na první dobrou?
Třeba to, že se ukázala zkušenost. Skupik a další, kteří Přejezd a jeho itinerář připravovali, věděli, s kým mají co do činění. Část účastníků pravidelně jezdí, ale ostatní mají najeto daleko míň. Takže účelem bylo dostat se z trojmezí na trojmezí co nejefektivněji. Alespoň mi to tak přišlo. Trasa a rychlostní průměry byly spočítány až překvapivě dobře. Začali jsme se zpožděním díky kontrole na dálnici, ztráta vzrostla z dvaceti minut na hodinu, ale pak už nenarůstala a poslední noc jsme byli zpět na časech podle itineráře, tedy fakticky díky ztrátě na startu ještě v předstihu. To mi přišlo fajn, člověka to víc baví, než když se dře a stejně je to z hlediska původních plánů průšvih. 
Fantastická trasa. Vůbec jsem netušil, že jde projet centrum Prahy prakticky po cyklostezkách. Pravda, chce to jet v šest ráno, dokud tam nejsou davy lidí. Ale stejně. Fantastický životní zážitek. Stejně jako centrum Olomouce s orlojem a hlavně pěknou fotografkou (no, když to takhle napíšu, asi bych to neměl sdílet s Markétou, ale naháněli jsme ztrátu, takže to proběhlo ve vší počestnosti. Ale být o čtyřicet let mladší…)
V Olomouci jsme byli zhruba o čtyřiadvacet hodin později než ve Družci, kam se na nás přišlo podívat pár kamarádek a kamarádů, kteří nehleděli na to, že jsou dvě hodiny po půlnoci. I to bylo fajn.
Jako pamětník jsem ocenil i to, co bych označil jako technologický pokrok. Pamatuji doby, kdy bloudění bylo na denním pořádku. V této souvislosti se mi vybavuje výrok na jednom z Přeběhů. My máme na to to uběhnout. Ale nemáme na to to najít. Jak to bylo teď? V naší skupině číslo 2 (u ostatních tak podrobný přehled nemám) měli tři lidi z pěti navigaci. V tom případě je dobré si uvědomit, že je to vlastně jiná sportovní disciplína. Je to stejný rozdíl jako mezi orientačním během a přespolním běžeckým závodem značeným šipkami. Mě to takhle vyhovuje. Rozhoduje prostě cyklistické umění.
S tím souvisí i kvalita kol. Defekty byly, ale nebylo jich moc. A já ocenil spolehlivost svého Mongola. Pro nezasvěcené – můj předchozí oř Brutus byl pojmenován po legendární kapele, jejíž samolepku se znakem jsem měl na čele rámu. A jak vznikl Mongol? No ze značky kola – Mongoose. Je to klasické horské kolo. Takže na silničních sjezdech se nadřu. Tam, kde ostatní na úzkých pláštích jedou bez šlapání, já je jen stěží dojedu. Stoupání se dá jet na lehký převod, což je výhoda. Ale hlavní bonus je v tom, že když se na trase objevily ostré kameny, nemusel jsem jet opatrně, abych nepíchnul.
Poslední, co bych zmínil, je vzájemné chování účastníků zájezdu. Většinou se píše, že se z nás stala perfektní parta táhnoucí za jeden provaz. Platilo to i nyní. Ale vnímal jsem to spíš tak, že všichni se k sobě chovali maximálně ohleduplně. Když si uvědomíme, že jedinou noclehárnou jsou sedadla autobusu a únava se s časem stupňuje, je tohle hodně důležité.
Na závěr se sluší poděkovat Skupikovi, hlavě celého Přejezdu, za uspořádání. Jsou za tím desítky, možná stovky hodin práce. Itinerář byl přesný a obsahoval pěknou povídku. Dresy se moc povedly a znak Přejezdu – to byla pecka. Díky Petruše jsme měli jídlo a pití v dostatečném množství a kvalitě. Pan Pohl i druhý řidič podali také fantastický výkon. Jet s autobusem a vlekem na kola po okreskách není jen tak. Poděkoval bych KoFolikovi, že to vyhecoval, Tomíkovi za fotodokumentaci (kdyby mi na prvním Přejezdu roku 1994 někdo řekl, že budeme natáčet z dronu, asi bych nevěřil), Honzíkovi za tréninky – a mohl bych pokračovat. A nesmím zapomenout na naše sponzory, pokud budeme článek upravovat pro oficiální média, na tomto místě je musíme vyjmenovat.
Díky a zas někdy!