Zdálo by se, že jaro letos vůbec nepřijde.

A že veškeré mimopracovní aktivity jsou odsouzeny k věčnému zimnímu spánku. Ale není tomu tak. Všichni věříme, že současná opatření jednou musí skončit. A tak plánujeme Letní expedici - článek je již na naší stránkce - a také podzimní Přechod republiky. Z diskuse aktivních členů vyplynulo, že z obavy před podzimním stavem pandemie bychom mohli opustit tradiční říjnový termín a uspořádat akci už v září. Informace hlavně pro starší a třeba neaktivní členy - pokud se chcete zúčastnit, sledujte stránku, určitě se zde objeví aktuální informace. Hledá se taky někdo, kdo si to celé vezme na starost.Na žádost Skupika zveřejňuji článek, který vyšel v časopise Horác. Za případné nepřesnosti se omlouvám, vzpomínky splývají a mé tréninkové deníky, kde bych to mohl zkontrolovat, jsou v archivu na Sýkořici, a tedy za železnou oponou mezi kladenským a rakovnickým okresem.

Byl jsem požádán o článek k Přechodu republiky do Horáce. Úkol krásný a trochu nesnadný zároveň. Těch zážitků je moc, v hlavě se prolínají a splývají. Každý ví, že jsem především běžec. Ale nejlepší přátele mám v Turistickém oddílu mládeže Roháči. A vzhledem k zaměření činnosti máme jako oddíl ze všech našich štafetových akcí nejblíže právě k Přechodu.
Poprvé jsem z Plechýho na Sněžku vyrazil roku 1991 a od té doby jsem nevynechal. V tom posledním, roku 2016, byla moje účast spíš symbolická. Ale stálo mi za to naložit ani ne dvouleté syny do kočáru, dojet vlakem do Kolína a absolvovat s nimi jednu etapu. Oproti tomu v roce 1996 jsme s Mírou Luštincem šli Přechod ve dvou, takže jsem ušel nejvíc kilometrů ze všech účastníků. Co se mi vybaví, když vzpomínám na jednotlivé Přechody?
Roku 1991 jsem byl na Přechodu nováčkem. Mám z toho několik černobílých fotografií. Sněžka tehdy dostála svému jménu, byl tam opravdu sníh. A jestli mě paměť neklame – Kamil by mě možná opravil – zatloukli jsme tehdy na vrcholu kovovou pamětní desku s mapou republiky a naší trasou z jihu na sever. Protože deska nebyla tak velká, chyběl tam kus Slovenska. A za pět let už na mapě našeho státu díky rozdělení federace chybělo Slovensko celé. ☹ A taky jsme toho roku zapomněli v doprovodném autě vlajku, která slouží jako štafetový kolík. Já se pro ni vracel a Sněžku pak vyběhl. Stihl jsem to ve stanoveném čase.
Ležím na perónu a brečím bezmocným vztekem. Touto větou začínala brožura k Přechodu republiky 1996. Tehdy jsem poprvé použil schéma, které jsem později několikrát opakoval. Tedy že v předmluvě umírám únavou, pak jako retrospektivu popíšu celou akci, vygraduji děj, aby to bylo zajímavější, a pak vše zhodnotím. Samozřejmě tomu trochu přidávám, ale i teď po letech směle můžu říct: Byl to záhul! Ano, řeč je o našem hecu s Mírou Luštincem. Tehdy jsem ho pozval, ať jde s námi, a on na to, že jít se skupinou je měkký. A že by to celé prdnul sám. Tolik zkušeností jsem měl, že jsem to považoval za nereálné. A tak z toho nakonec vyšel nápad jít trasu jako štafetu dvou lidí. Udělali jsme rozpis s tím, že se vždy budeme držet jednotlivých skupin, navigaci ani další úkoly členů skupiny jsme tedy neřešili. Bylo to zajímavé, protože na trase třeba bylo ubytování v tělocvičně. Já došel etapu, přespal na nádraží, k ránu se přemístil s původní skupinou, která se těšila na teplou sprchu a vyspání v tělocvičně. A na nádraží jsem se připojil k jiné skupině, která byla odpočatá a šla zase na to. Ještě zajímavější ale bylo to, že já měl jít 100 km, Míra taky, pak já 80, Míra 60, pak něco já a společně na Sněžku. Ale ta první stovka mi tak dala zabrat, že mi byla jasná jedna věc. Ten Mirek to nedá. Tak jsem na trase náš plán včetně přesunů překopal. Sobě jsem naložil víc a Mirkovu ubral. On na to přistoupil, a to realizaci našeho snu zachránilo. Dali jsme to, i když při sestupu z české nejvyšší hory mě strašně bolel lýtkový sval a sestup trval dvojnásobně dlouho. Pak si taky vybavuji stříhání videa a videoklipů s Kamilem – to jsem si užíval, protože pro mě byl a je Boci nejlepší kamarád, který vždy řekne do očí i nepříjemnou pravdu. A ten vztah zůstává, i když se vidíme málo. Proto třeba teď moc rád vzpomínám na podzimní brigádu na Opárnu, kde byl čas a prostor pokecat. Ale to jsem odbočil.
Roku 2001 jsem jako čerstvě ženatý šel z Plechýho na Sněžku s Markétou. A pokračuji s ní i na cestě životem. Šli jsme spolu i v roce 2006.
O pět let později jsem vyrazil přes republiku téměř rovnou z nemocnice. Měl jsem problémy se zubem, cestou do práce jsem v autobuse zkolaboval. Řidič zavolal sanitu, já sebou v nemocnici hvízdnul podruhé a skončil jsem na kapačkách. Napojen fyziologickým roztokem jsem vyrazil k zubaři, který mi otevřel zub, bohužel ten vedlejší. ? To bylo v pondělí. Volal jsem do práce, ať mi napíšou dovolenou. V pondělí jsem si lehnul a snad s pár přestávkami na záchod jsem spal nepřetržitě dvacet hodin. V úterý jsem se probudil, ve středu částečně zotavil a ve čtvrtek odjel na Moravu (tehdy se šlo z trojmezí Česka, Slovenska a Rakouska) s první skupinou. ?
A roku 2016, jak už jsem vzpomínal, jsme se potkali u Kolína se členy oddílu, přičemž první krůčky na Přechodu po vyndání z kočáru měli za sebou i Péťa a Vojta.
Co letos? Asi to nedáme celé, ale rád bych poprvé dostal kluky pěšky na Sněžku. Třeba to nevyjde, ale zatím to mám v plánu. Uvidíme.
Každopádně se máme na co těšit. Hop