Je zima, za okny kvílí meluzína, ale oheň v krbu příjemně hřeje. Je čas otevřít oddílovou kroniku. Milé děti, hezky se usaďte a poslouchejte, jak to tenkrát bylo.
Byla to sobota 10.2. 1990 a jeli jsme na hru do Prahy. Začínala na Kampě v 9,00 hod. Zatím jsme věděli jen to, že hra bude spojena s Vonty.
Když jsme přišli na Kampu, bylo tam už hodně oddílů z jiných měst kolem Prahy. Hru měl na starosti Honza Bejček.
Každý oddíl dostal pravidla hry. Nejdříve si, ale všichni hráči museli připevnit žlutý proužek (místo žlutého vontského špendlíku) patřilo to ke hře a zároveň se tak lišili od ostatních lidí.
Po vysvětlení pravidel se nám na ochozu Karlova mostu nad Kampou ukázal tajemný muž s maskou Široko. Kdo z hráčů nebo skupin ho během hry chytili, dostali vyluštění jednoho slova z Vontova deníku.
Vontův deník dostala každá skupina, některá slova byla zaškrtána. Tyto slova se získávala za dobře splněné úkoly. Úkoly byly různé. Nejčastěji se týkaly zjištění starých domů nebo nápisů na domech ve starých ulicích Prahy. Úkolů bylo 16. Jako první oddíl jsme splnili všechny úkoly a tím jsme měli vyluštěný celý deník.
A tím začala naše druhá cesta. Šli jsme podle vyluštěného deníku. Velký Vont v něm psal o svém útěku s ježkem v kleci. Šli jsme tedy po jeho stopách a luštili při tom zprávu.
U každého žlutého kvítku (své značky – vontovy značky – kvítek byl nakreslen žlutou barvou) nechal část zprávy, která nám měla říci kde je ukryt ježek v kleci. Zpráva nám vyšla za chvilku. Byli jsme děsně rádi! Ježka jsme měli najít v takovém starém dvoře, kde byla poslední písmena z vontské války.
Zpráva říkala, že 10 stop nad zemí je ukryt ježek v kleci. Hledali jsme jako blázni a navíc tam přišel Honzův kamarád prostě jen tak a hned si nás fotil, jak se chováme jako diví.
Dala jsem se s ním do řeči jestli o tom něco neví, tedy o ježkovi. A on se chytal za hlavu, že toho ježka nevidíme. Za chvilku přiběhli ještě tři cizí kluci a dali se také do hledání. To už nám bylo pěkně horko. Stáli jsme s Kuličkou nedaleko od sebe a nejednou ona zbledla a zašeptala: „Tatatamhle jjje!“ A vrhla se o překot k našim, kteří stáli kousek od nás!
Kulička: „Tatatam to mmmalé, no to okno tak tam jje, dělejte sakra něco!“ Ježek byl náš, sundali jsme ho z okýnka a radostně skákali.
S radostí jsme utíkali na Malé náměstí, kde stál Honza. A ten nám řekl: „Nó jo, Roháči!“
Zapsal neznámo kdo.
Přepsal Skupik
